Hangárem letecké záchranné služby zněly mocné tóny Beethovenovy symfonie č.5 Osudové.
V pátek 6. listopadu se zde uskutečnil první ze série „utajených koncertů“ opery Jihočeského divadla. V 19 hodin u Jihočeského muzea nastoupili posluchači do autobusů a vydali se na pro ně neznámé místo. Během jízdy jim průvodci postupně rozkrývali tajemství, kde se se koncert uskuteční. Po příjezdu do areálu letecké záchranné služby čekal na hosty welcome drink a slavnostně upravený hangár. Posluchače přivítali ředitel Jihočeského divadla Lukáš Průdek, ředitel Zdravotnické záchranné služby JčK Marek Slabý, který všem popřál zážitek „hromadného štěstí“ a jako host zde nemohl chybět ani ředitel Letiště České Budějovice Ladislav Ondřich.
Orchestr opery Jihočeského divadla hrál pod taktovkou charismatického argentického dirigenta Maria De Rose. Program byl ryze beethovenovský, složený z předehry ke Goethově dramatu Egmont a symfonie č.5 c moll Osudové. Tyto skladby patří k nejznámějším dílům dovršitele první vídeňské školy klasicistní hudby Ludwiga van Beethovena.
Ludwig van Beethoven (1770 – 1827) rodák z německého Bonnu se v roce 1792 trvale usadil ve Vídni a – stejně jako předtím Mozart – tu díky mecenášské podpoře aristokratických kruhů habsburské monarchie mohl působit jako svobodný umělec. Přibližně od roku 1795 začal trpět závažnou formou tinnitu (ušního šelestu), až v roce 1816 ohluchl úplně. Jeho obrovský talent mu však umožnil vytvořit největší díla – podobně jako Smetanovi – v období úplné hluchoty.
Mezi skladatelovy oblíbené básníky patřil Johann Wolfgang Goethe (1749 – 1832), a to i přes odlišné názory na vztahy se šlechtou. V Goethově tvorbě Beethoven cenil především touhu po svobodě i sílu ke vzpouře. Beethovenova scénická hudba ke Goethově tragédii Egmont, pojednávající o hrdinovi nizozemského povstání proti španělské nadvládě v 16. století, vznikla roku 1810. Je korunována dnes nejčastěji hranou Předehrou f moll.
Úvodní noty Beethovenovy „Páté“ jsou podle tradice inspirovány ptačím zpěvem, který skladatel zaslechl při procházce vídeňským Prátrem: ty prvé čtyři patrně patří „flétnovému“, zvučnému a krásnému hlasu žluvy hajní, ptáčku zářivě žluté barvy s černým ocasem a křídly. Podobný „osudový“ motiv můžeme zaslechnout také v proslavené Appassionatě, klavírní sonátě f moll, op. 57. Beethoven prý tomuto ptačímu trylku přikládal symbolický význam: „So pocht das Schicksal an die Pforte“ (Tak klepe na dveře osud). Ať tak či onak, jedná se o jeden z nejslavnějších hudebních motivů v historii hudby vůbec a v pozměněné podobě jej najdeme i v dalších třech větách symfonie. V letech 2. světové války byl také znělkou britské rozhlasové stanice BBC.
„Osudová“ symfonie je bezesporu skladatelovou osobní „rapsódií“. Je v ní neklid a „mraky, které se kupí v dálce, blíží se, houstnou a propukají v bouři“, jak trefně píše Beethovenův životopisec Édouard Herriot. Je to hudba o společenských, všelidských problémech, navzdory faktu, že celou svou povahou je nesmírně osobní.
Symfonie č. 5 Osudová zazněla poprvé v rámci „hudební akademie“ 22. prosince 1808, společně se symfonií č. 6Pastorální, Čtvrtým klavírním koncertem G dur Skřivánčím a ukázkami z dalších Beethovenových „aktuálních“ skladeb.
A možná od tohoto památného dne v Divadle na Vídeňce začalo platit okřídlené rčení „umírá chud, kdo v životě nepoznal krásu Beethovenových symfonií“.