Rozhovor s lékařem Janem Jakubem Hájkem v druhém dílu letního seriálu, v němž jihočeská redakce MF DNES nabízí čtenářům povídání s lidmi, kteří zachraňují nebo chrání naše životy či hledají cestu, jak pomoci.
ČESKÉ BUDĚJOVICE Hned vedle jeho kanceláře je místnost, kam volají lidé, když potřebují pomoc jihočeských záchranářů. Kromě vedení operačního střediska ale lékař Jakub Hájek také vyráží do terénu. Za zraněnými lidmi se svými kolegy míří ve vrtulníku i v sanitce.
Neztrácíte nervy, když jezdíte po ucpaných Budějovicích?
Asi bych hustotu dopravy nevztahoval jen na tohle město, ale celý Jihočeský kraj. Osobně mám středisko na pozemní záchrance v Jindřichově Hradci. Řekl bych, že není rozdíl, jestli se pohybujeme po městě, nebo silnicích první třídy. Ten provoz je tam také extrémní, takže podstupujeme stejná rizika jako ve městě. Například předjíždíme kolonu 10 aut, přičemž devět o vás ví, ale ten poslední může udělat nějakou naprosto neočekávanou reakci.
Dá se na to zvyknout?
Určitě, musíme si na to zvyknout, jinak bychom to nemohli dělat. Je to naše pracovní prostředí.
Hodně se mluví o tom, jak se chovat třeba v koloně na dálnici, aby mohli záchranáři projet. Máte pocit, že jsou řidiči v tomhle vzdělanější?
Ano, je vidět, že se řidiči snaží respektovat záchrannou uličku mnohem více. Nic víc zatím ale nepozoruji. Zároveň vždy záleží na okolnostech, které nastanou.
Kolik máte denně výjezdů, kdy jde skutečně o vteřiny?
V průměru máme v celém kraji asi osm událostí s nejvyšší prioritou, kdy dochází k selhání životních funkcí. Tam jde skutečně o vteřiny. Označuje se to jako N1, pak následuje N2, kdy hrozí selhání životních funkcí, a tam jde o minuty.
Redakci máme blízko sídla záchranky. Mám správný pocit, že v létě slýchávám sanitky vyjíždět častěji?
Je to tak, při letních prázdninách je výjezdů více. Souvisí to s vyšším počtem dopravních nehod, úrazů v domácnosti, v přírodě, svou roli hraje i počasí. V poslední době jsme nezaznamenali vysoký počet událostí spojených přímo s větrem či povodněmi, ale navazují na to rozvodněné řeky a s tím souvisí i větší riziko utonutí. Je to takový nepřímý důsledek těchto živlů.
Vnímáte, že je zásahů spojených s topením v řekách, rybnících či bazénech více?
Určitě, v létě pravidelně počet výjezdů roste. Jsou to řeky, veřejná koupaliště i domácí bazény. Lidé nejsou obezřetní a přeceňují své schopnosti.
Když vidíte na vlastní oči, co voda dokáže, snažíte se i sám na své okolí apelovat?
Je to přesně tak, to se týká hlavně mé rodiny. I v důsledku toho teď třeba váháme nad pořízením bazénu kvůli dětem. Ty případy nejsou ojedinělé.
Dokázal byste říct, jak se chovat, když se někdo bude topit?
V první řadě platí neohrozit svůj vlastní život. Je třeba postupovat bezpečně. Pokud se podaří dotyčného z vody vytáhnout, je třeba zahájit klasické pokusy o resuscitaci, poskytnout nepřímou srdeční masáž. Je třeba také včas zavolat záchrannou službu a čekat na její příjezd. Je třeba volat co nejrychleji, protože se aktivují i hasiči či vodní záchranáři s technikou.
Kromě vedení operačního střediska vyrážíte do terénu. U pozemní záchranné služby jste chtěl sám zůstat?
Rozhodně. Myslím, že to je podmínka pro to, aby měl člověk neustále zpětnou vazbu, když třeba nastavuje nějakou metodiku tady na dispečinku. Je třeba vědět, jak systém funguje v praxi. Celá záchranka je ostatně o práci v terénu, která mě baví a naplňuje. Cítím se tam nejlépe a je jedno, jestli jsem v autě, nebo ve vrtulníku.
Jsou momenty, ať už dobré, či špatné, které lékař při této práci nezapomene?
Jsou chvíle, které utkví v paměti. Na každého působí jinak. Tu práci jsme si ale vybrali všichni dobrovolně. Patří k tomu proto i schopnost umět některé nepříjemné události či momenty zpracovat, pojmenovat je, vyrovnat se s nimi a pokračovat dál. Nejde to vymazat, ale nemělo by to negativně ovlivňovat další pracovní život. Musí to ale ve vás vzbuzovat respekt.
A jak se to snažíte zpracovat vy?
To se člověk učí za pochodu. Každý z nás se s tím vyrovnává jinak. Já se snažím si to celé zrekapitulovat. Pojmenovávám si tu událost, uvažuji, jestli jsem spokojený se svým postupem a zda byl správný. Pokud jsem ty kroky naplnil, jak jsem měl, vyrovnávám se s tím lépe. Jde o ten pocit, že jsem udělal maximum a nemohl už jsem dotyčnému více pomoci. Ty dětské kritické stavy, které jsou samozřejmě nejhorší, si snažím nepromítat na vlastní děti, protože to by mě pak asi zlomilo. Máme tady ale také psychology pro naše zaměstnance.
Vnímáte i vděk od pacientů?
Ano, zpětná vazba je důležitá a máme ji. Zajímá nás osud pacienta mimo jiné kvůli prevenci před vyhořením. Ale jde i o to, že vás to posouvá odborně dál. Na místě nemáte rentgen, laboratoř a další nástroje, a tak musíte improvizovat. Máte ale vysoké podezření a vydáváte nějakou pracovní diagnózu, která se potvrzuje v nemocnici. Těší nás, když zjistíme, že jsme postupovali správně a pacient to zvládl.
Vybavíte si takový moment?
Mohu zmínit nedávnou nehodu motorkáře, měl zlomenou pánev a otevřené zlomeniny končetin. Pomohli jsme mu a dopadlo to dobře. Ten člověk mi pak přišel po půl roce operací poděkovat o francouzských holích. Ještě si z poslední doby vzpomínám na úspěšnou resuscitaci u mladého muže, jehož manželka mi pak přišla poděkovat.
A jak často vyrážíte do akce s vrtulníkem?
Teď v létě je těch vzletů docela dost, průměrně třeba tři denně. Letecká záchranka se nasazuje na nejtěžší stavy, nebo když je třeba zkrátit přednemocniční etapu u vzdálených lokalit. Převažují hlavně traumata, a to v důsledku nehod aut či motocyklů, rekreačních úrazů nebo zranění v domácnosti. Pak jsou to také akutní infarkty nebo náhlé zástavy oběhu či závažné cévní mozkové příhody.
V místnosti za námi jsou operátoři. Jaké vlastnosti musí mít lidé, kteří tam sedí?
V první řadě musí být komunikativní. Je třeba mít organizační schopnosti, aby volajícího uklidnili a dostali do fáze, kdy operátor povede hovor, jak bude chtít. Je třeba být také medicínsky zdatný a vlastně splňovat všechny vlastnosti jako člen výjezdové skupiny, protože pořád pracujete s pacienty. I přes telefon se dá zachránit život, tomu se říká telefonicky asistovaná první pomoc. Je to důležité i pro nás, kteří přijíždíme na místo. Drtivá většina volajících spolupracuje a je to klíčová věc.
Vizitka
Jakub Hájek (34 let)
Pochází z Jindřichova Hradce. Pracuje jako vedoucí lékař zdravotnického operačního střediska, vedoucí lékař Oblastního střediska Jindřichův Hradec, je také člen výjezdové skupiny a lékař letecké záchranné služby. V minulosti i řídil sanitku a pracoval také na Anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Má partnerku a dvě děti. Rodina je jeho největším koníčkem.
Autor: jihočeská redakce MF DNES
