Spolupráce s rakouskou a německou záchrannou službou funguje skvěle, zatím se ale bohužel nedaří dohodnout s Polskem, říká šéf asociace zdravotních záchranných služeb Marek Slabý. V Česku se podle něj musí financování záchranné služby upravit tak, aby příliš velké břímě neleželo na krajích.
Lékař a senátor Marek Slabý působí v horní komoře Parlamentu ČR od roku 2022. Zároveň je ředitelem Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje a prezidentem Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR. Rozhovor vznikl při příležitosti debaty o přeshraniční spolupráci, kterou v Českých Velenicích uspořádal v březnu server EURACTIV.cz. Článek původně vyšel v jihočeských mutacích Deníku.
V česko-rakouském příhraničí dobře funguje přeshraniční zdravotní péče. Jak v tomto ohledu pracuje záchranka? Jsou chvíle, kdy vyrážíte i za hranice k sousedům?
Na úvod si asi musíme říct, že česko-rakouskou hranicí se myslí hranice s Jihomoravským a stejně tak Jihočeským krajem. Podmínky jsou tam velmi podobné, ale trochu rozlišné. V Jihomoravském kraji je přeshraniční aktivita velmi intenzivní, a to i kvůli tomu, že kraj má hranici s Dolním Rakouskem poměrně dlouhou a jedná se o poměrně hustě osídlená území s několika většími zdravotnickými zařízeními na obou stranách hranice, která vzájemně spolupracují. Pokud vím, spolupráce tam probíhá velmi plynule a dochází i k výměně pacientů mezi zdravotnickými zařízeními.
V Jihočeském kraji se jedná především o záchrannou službu a oblast města Gmünd, kde bych řekl, že naše spolupráce s Rakouskem je excelentní. Kdykoliv jedna nebo druhá strana potřebuje, aby jejich posádky zasáhly, tak k tomu bez problémů dojde, protože jsme propojení operačními středisky. Takovou spolupráci ostatně má i Jihomoravský kraj, existuje i společný projekt zaměřený na propojení operačních středisek, kam spadá i Vysočina.
Myslím si, že spolupráce záchranné služby, tedy pozemní i letecké, funguje velice dobře, byť se výjezdy za hranice naštěstí dějí poměrně zřídka. Říkám naštěstí, protože zásah druhé strany potřebujete ve chvílích, kdy nemáte k dispozici dostatek vlastních sil a prostředků. Může jít například o velké dopravní nehody autobusů nebo vlaků. I to už jsme několikrát absolvovali naostro. Odhaduji, že v loňském roce, především s Dolním Rakouskem, k takové spolupráci došlo asi pětkrát. Buďme ale rádi, že to není častěji, protože se jedná o záchrannou službu, kdy je přímo ohrožen život nebo zdraví – nejde o běžnou zdravotní péči. V menší míře probíhá spolupráce i s Horním Rakouskem, což odpovídá samozřejmě délce hranice, řídkému osídlení na obou stranách a počtu hraničních přechodů.
Na co je při nastavování takové spolupráce potřeba myslet?
V rámci přeshraniční spolupráce jde především o to, abychom se s rakouskými kolegy byli schopní domluvit na tom, kde pacient je, jakou potřebuje péči a kam bude směřován. Záchranná služba by pacienta totiž měla dopravit do místa definitivního ošetření, abychom si jej kaskádovitě nepředávali z jednoho zdravotnického zařízení do druhého nebo z jedné sanity do druhé. To jsme si, myslím, na různých setkáních s rakouskou stranou dostatečně vyjasnili, takže spolupráce je rozhodně smysluplná a dostatečně praktická.
Věřím tomu, že občané v příhraničí nebo turisté, o které se jedná nejčastěji, nemusejí mít obavy, že by nedošlo ke včasnému zásahu. V případě, kdy je například rakouský turista 200 metrů za hranicemi v Česku na kole, tak není problém ani přímo aktivovat výjezdovou základnu rakouské záchranky a zajistit tak přímý transport na rakouské území. Stejně tak ale v situaci, kdy má rakouský občan na českém území infarkt, ho nebudeme nesmyslně směřovat do 200 kilometrů vzdáleného Hornu, ale odvezeme ho do kardiocentra v Českých Budějovicích.
Zmiňoval jste propojení záchranných složek z různých regionů přes zdravotnická operační střediska. Jak to přesně funguje?
Zdravotnická operační střediska, tedy lidově dispečinky, jsou propojeny speciálním softwarem. Ten umožňuje vidět, kde jsou jaké síly a prostředky, a jestli jsou obsazené, nebo ne. Tato spolupráce funguje už více let, ale v roce 2021 se realizoval projekt „Společně ke zdraví“ v rámci EU programu Interreg, do kterého se zapojila linka 144 na rakouské straně a na české záchranné složky z Jihomoravského a Jihočeského kraje a z Vysočiny. V současné chvíli se tedy tyto regiony nemají problém domluvit a „vidí“ na svoje záchranné kapacity.
Jak se připravujete na situace, kdy jsou při vážných nehodách či katastrofách opravdu potřeba záchranáři z Česka i Rakouska?
Máme za sebou už několik společných rakousko-českých cvičení a společných simulovaných zásahů, například u nehody autobusu s mnoha raněnými. Máme za sebou i řadu společných ostrých zásahů. Zároveň se potkáváme i na různých společenských akcích, takže přeshraniční prostředí všichni známe.
Určitě by se ale hodilo třeba v příštím roce uspořádat další lokální cvičení, které by jednak sloužilo k tomu, abychom si zopakovali, jaké má kdo postupy a vybavení, a jednak k tomu, aby se záchranáři navzájem uviděli. Vyzkouší si na sebe mluvit v klidu a bez stresu překonávat jazykovou bariéru. Ono se to zdá nedůležité, protože všichni jsme profesionálové a nemáme obavy z toho, že bychom různé situace neuměli vyřešit, ale potřebujeme se naučit vzájemný kontakt a spolupráci. Je potřeba to opakovat, protože se nám v průběhu času mění posádky i technika. Cvičení je na tohle ideální, a už jedno takové další s kolegy z Gmündu plánujeme. Kdyby na to byly k dispozici nějaké prostředky, tak jenom dobře, ale zvládneme to určitě i vlastními silami.
Zaseklá jednání s Polskem
Jako prezident Asociace zdravotnických záchranných služeb ČR máte určitě přehled o situaci v celé ČR a sousedních regionech. Jak dobře tedy funguje spolupráce s dalšími zeměmi?
Nejstarší smlouva o přeshraniční spolupráci na mezistátní úrovni byla uzavřena se Spolkovou republikou Německo a teprve potom, tuším v roce 2016, s Rakouskem. Smlouva s Německem se teď opět dostala do povědomí, protože kolegové z Německa ji chtějí nějakým způsobem modifikovat. Tam jde totiž o to, že na mezistátní smlouvu navazují místní ujednání mezi kraji a sousedící zemí, podobně jako je tomu s Rakouskem, a v případě Polska sousedící župou.
Musím říct, že co se týče krajů sousedících s Německem, tak tam ta spolupráce probíhá velice dobře a intenzivně, je tam řada přeshraničních programů, které organizuje Evropská unie nebo přímo spolkové země. Záchranka přechází hranice mezi Bavorskem na jedné a Karlovarským a Plzeňským krajem na druhé straně poměrně často. Stejně jako tady u nás jsou také tam propojená operační střediska a naprosto bezproblémově komunikují.
Dalším sousedem je Slovensko, kde v současné době dochází k velmi intenzivním jednáním o uzavření mezistátní dohody, která po dlouhá léta, z mně celkem nepochopitelných důvodů, nebyla uzavřena. S německy mluvícími sousedy jsme dohody měli dávno a s nejbližším sousedem nikoliv, i když ta spolupráce „podprahově“ probíhá už dnes.
Překvapivě nejobtížnější je situace s Polskem. Proběhla celá řada jednání, ale pořád se nedaří smlouvu uzavřít. Zájem Moravskoslezského, Olomouckého nebo Královéhradeckého kraje je přitom velký. Poslední jmenovaný kraj má problém například se Sněžkou a celou oblastí Krkonoš, která je hojně navštěvována turisty z obou zemí. Když bude turista zraněný 20 metrů za hranicí, tak my bychom ji vlastně neměli vůbec překročit a ošetřit ho, přestože naše posádka je na místě. To je samozřejmě absurdní. Zájem z české strany zlepšit tuto situaci je opravdu velký, i Poláci ho mají, ale bez mezistátní smlouvy se nikam nepohneme. Nevím, jestli je problém administrativní nebo politický. V Senátu jsem inicioval usnesení zdravotního výboru, aby se vláda na nejbližším setkání s polskou stranou pokusila toto téma opět zvednout, protože ani intenzivní snahy ministerstva zdravotnictví nestačí.
Finanční zátěž leží hlavně na krajích
Jako senátor máte možnost z politické úrovně leccos ovlivnit, jste místopředsedou senátního podvýboru pro vnitřní bezpečnost a integrovaný záchranný systém. Kde v legislativě vidíte problémy? Na čem konkrétně pracujete?
Senát není úplně ten, kdo by měl přímo řešit problematiku záchranných složek. Nicméně pokud bych byl konkrétní, tak poslední návrh zákona, který jsme řešili a u kterého jsem byl shodou okolností zpravodajem, bylo snížení věku odchodu do důchodu pro záchranáře. To byl velice diskutovaný zákon, a já jsem se účastnil jeho příprav už někdy od roku 2014, tedy ještě mimo Parlament. Nakonec se to podařilo a zákon byl schválen. Předpokládám, že do Parlamentu se v nejbližší době dostane i řada novelizací zákonů upravujících systém vzdělávání zdravotnických pracovníků.
Pokud jde přímo o přeshraniční spolupráci, a nejen o ni, tak nás určitě čeká debata o financování záchranných složek. Hasiči a policie jsou totiž financovaní výhradně z rozpočtu ministerstva vnitra, ale záchranné služby mají vícezdrojové financování – zdravotní pojištění, kraje a ministerstvo zdravotnictví. V současné době největší část financování nesou kraje. My už jsme vloni s Asociací krajů ČR a jejím předsedou Martinem Kubou vstoupili do jednání se zdravotními pojišťovnami. Došlo k vytvoření speciálního kódu, který umožňuje navýšit příspěvek zdravotních pojišťoven tak, aby kraje skutečně neplatily více než 60 % veškerých nákladů na záchranné služby. Budeme pracovat na tom, aby to mezi kraji a pojišťovnami bylo vyrovnané.
Pomalu se také blíží rok 2028, kdy se musí vybrat nový provozovatel letecké záchranné služby, kterou na základě zákona financuje ministerstvo zdravotnictví. V současné době už vznikají odborné komise a přípravné orgány pro vypsání tendru, a řeší se jeho parametry a možná státní účast. Je tedy pravděpodobné, že se k problematice bude nějakým způsobem vyjadřovat i Parlament.
Na stůl se nám určitě v blízké budoucnosti dostanou i různé zákony, které vznikly v kontextu nedávných krizí, covidové či energetické.
Autor: Ondřej Plevák | EURACTIV.cz